ING. IVANA PETROVÁ
Moje cesta k Živé krajině
Ohleduplnost k životnímu prostředí je pro mě samozřejmostí odjakživa. Vnímám, jak se za posledních 35 let změnila krajina – ubyla pole s mákem či s lusky, přibyla žlutá řepka, lesy jsou sušší, hmyzu je nesrovnatelně méně. O tom, že pole by se měla orat po vrstevnicích, jsem se učila už v osmdesátých letech na základní škole a děsí mě, že v tomto směru nenastal od té doby žádný pokrok. A to už tehdy jsem slyšela od prarodičů, jak dříve bylo více hmyzu, ptáků, zvěře, přírodní rozmanitosti. Doma jsme vždy zahradničili a i když jsem se před pěti lety přestěhovala s rodinou z jihočeského venkova do Plzně, v přírodě trávíme co nejvíce času. Proto mi přišla vhod možnost mapování se Živou krajinou. Zatím jsem se zapojila jako maperka zejména v povodí Čeminského potoka a na podzim jsem prošla školením na lokální koordinátorku.
Realizace Živé krajiny
Moc bych si přála, aby plány na obnovenou, zdravou, živou krajinu nezůstaly jen na papíře, ale byly opravdu realizovány. Aby opatření byla funkční, musí být realizována komplexně – je třeba přerušit meliorační trubky, konturovat krajinu pomocí remízků, založit tůně v údolnicích. Jsem přesvědčena, že i když nebude v ČR obhospodařováno tak vysoké procento zemědělské půdy jako dosud a sníží se výnosy, dokážeme být z velké části potravinově soběstační. Je ovšem potřeba změnit stravovací a další návyky. Není nutné být vegetarián, ale je vhodné omezit množství konzumovaného masa. Pak nebude potřeba tolik lánů krmné kukuřice, a navíc pomůžeme i amazonským pralesům. Osaďme zahrady ovocnými stromy a keři, zadržujme vodu, kupujme jen tolik jídla, kolik opravdu sníme, a omezme plýtvání. Je spousta cest, jak přírodě pomoci, jen se nesmíme bát po nich vykročit. Tady opravdu platí, že změna je život.
