PHDR. LENKA VOCHOCOVÁ, PH.D.

Moje cesta k Živé krajině

‍Levý břeh řeky Berounky zhruba mezi Nadrybami a Kaceřovem je krajinou, ke které mám hluboký vztah od dětství. Žila jsem v Plzni, v dospělosti pak v Praze, ale skoro veškerý volný čas jsem trávila u babičky na vesnici, na bývalém statku mých praprarodičů v Chotiné. Před lety jsem se stala včelařkou a krátce nato jsme s mužem začali drobně hospodařit. Hektarové pole po pradědečkovi jsme vypověděli z nájmu velké zemědělské společnosti a založili jsme na něm louku s řadami ovocných stromů a keřů. Mysleli jsme při tom hlavně na včely a pestřejší potravu pro ně, ale chtěli jsme taky za humny mít příjemnější krajinu než chemicky ošetřované pole s kukuřicí nebo řepkou. Bahno z něj jednou skončilo až v domě mých rodičů, desítky metrů daleko. To už se po založení louky nikdy neopakovalo. 

Po narození dětí jsme si postavili domek s malým hospodářstvím v Kostelci, přímo nad řekou Berounkou. Krajina je tu na první pohled malebná a divoká, ale kvůli komerčnímu způsobu hospodaření na půdě všude kolem, kterou prakticky obdělává jediná velká firma, trpí stejnými neduhy jako půda v celé republice – je bez života, odvodněná, utužená, s nízkou schopností zadržovat vodu, neposkytuje dostatek potravy hmyzu, ptákům ani zvěři. Náhorní sedla nad údolím Berounky sužuje větrná i vodní eroze, jejíž cesty jsme viděli i na svém mírně svažitém pozemku a na polní cestě pod ním, než nám na bývalém řepkovém poli konečně vyrostla pestrá louka. Lidé v naší vesnici i okolí si stěžují na nedostatek vody ve studních, nebo jí mají po přívalových deštích až příliš – bohužel ale ve sklepě i s bahnem z polí. Darovský potok v našem sousedství, těsně nad hranicí přírodního parku, je z minulosti narovnaný, vydlážděný a zemědělská firma ho zrovna nedávno „vyčistila“ bagrem, vyřezala veškeré remízky v jeho okolí a pokácela i mnohokmennou staletou vrbu značenou už v mapách císařských otisků z poloviny 19. století.    


‍Změna vnímání s Živou krajinou

‍Když jsem se dozvěděla o projektu Živá krajina a o tom, že jeden z mých kolegů z univerzity je už vyškoleným koordinátorem, věděla jsem, že to musím taky zkusit. Krajinu, její stav i problémy jsme doma řešili pořád. Náš hektarový pozemek jsem osazovala a osévala podle principů rodového statku a jedlého lesa, ale uvažovat o celé krajině je něco jiného než přemýšlet o své vlastní, byť rozlehlé zahradě. Jakmile člověk alespoň trochu pochopí principy, jak vodu v krajině udržet nebo jak ji chránit před větrem, nedívá se na své okolí už nikdy stejně. Všímáme si erozních cest i kopřiv na přehnojených místech, kam eroze odvádí půdu s živinami, nechápeme řady kukuřice vyseté kolmo na vrstevnice, pole zoraná až na hranu silničních příkopů, nevěříme svým očím, že podmáčené místo, v němž se loni utopila polovina obřího traktoru, je letos zase oseté, jako by se nic nedělo. Představujeme si na holých lánech, které dětem v zimě připomínají „krajinu na Marsu“, řady stromů a remízy bránící před vysycháním polí, vodní erozí, ale také chránící naše pozemky před úmornými vichry. V květnatých loukách, vysoké trávě a remízech s medonosnými dřevinami vidíme zdroje potravy pro všechno živé v okolí včetně člověka a ochranu půdy i vody pro naši budoucnost, ne „zbytečné křoví“, které je třeba likvidovat. Sníme o novém Darovském potoce v jeho původním, meandrujícím korytu tvořícím údolní nivu plnou života, která plynule navazuje na zvlněnou krajinu s řadami stromů – na Živou krajinu.